Nehledej krásu, ta srdce nemá. Hledej srdce, krása přijde sama ...

Vánoční svátky trochu jinak

29. prosince 2012 v 19:25 | Lucy
Mám skvělou rodinu a věřím, že i pár skvělých přátel, ale pořád se mi vybavuje jen několik málo okamžiků, kdy jsem byla opravdu šťastná. Letošní "vánoční prázdniny" pro mě měly být z počátku chvíle, kdy si odpočinu od všech přetvářek a hraní si na nejšťastnějšího člověka na světě. Musím uznat, že se mi to zatím docela povedlo.
Vánoce v rodinném kruhu byly báječné. Kdyby k tomu mohla říct něco moje maminka, zřejmě by řekla pravý opak toho, co já. Moje maminka považuje Vánoce a všechno to volno kolem jenom za povinnost, kterou musí nějak přetrpět. Ono to přece nějak přejde. Já vím, že k tomu má jistě svůj důvod, ale bohužel nevím jaký. Ona téměř doslova Vánoce nenávidí. Nevím, nikdy se nezmínila proč. Vždy když jí někto tuto otázku položí, snaží se odvést pozornost jinam nebo řekne, že je to proto, že je musí vykonávat práci, kterou ostatní jen letmo přehlížejí a neváží si jí. To ovšem není pravda. Možná jí to tak připadá, ale skutečnost je jiná. Možná moje starší sestra odmítá spolupracovat, ale jinak se do domácích prací zapojují všichni. Já se každým rokem snažím mamince ukázat trochu pozitivní stránku Vánoc. Popravdě mi to moc nejde. Ve skutečnosti mi to vůbec nejde.
Letos jsem si ovšem řekla "dost". Chtěla jsem si vánoční svátky pořádně užít. Zatím toho vůbec nelituji. Protože takhle báječné odreagování jsem opravdu potřebovala. Začalo to lenošením u televize, pokračovala téměř dokonalým Štědrým dnem, krásnými dárky, které jsem vůbec nečekala. Návštěva našich blízkých pro mne byla také velmi příjemná. A zájezd do Pardubic na krásný hokejový zápas tomu všemu nasadil korunu.
A pro mě nejdůležitější věcí je, že jsem tyto chvíle prožila s těmi nejbližšími - mojí rodinou. Jsem za tohle všechno opravdu moc vděčná. Věřím, že zažiju ještě spostu nádherných chvil během následujících pár dní letošního roku, v roce příštím a tak nějak obecně za celý život.
 

"Čtení pomáhá"

28. prosince 2012 v 11:34 | Lucy
Čtení pomáhá je charitativní projekt, kterého se mohou zůčastnit žáci základních škol a studenti středních škol. Tento článek jsem se rozhodla věnovat tomuto projektu, protože vím, že hodně lidí, kteří by se rádi do projektu zapojili o něm neví. Já jsem se o možnosti přečíst knihu, odpovědět na internetových stránkách na otázky, které se této knihy týkají a obdržet 50 Kč, které si člověk může buď vyzvednout v hotovosti a nebo je lze věnovat na charitu. Je to taková akce, kde můžete pomoci zlepšit život někomu jinému a nemusíte při tom vynaložit velké úsilí, protože přečíst jednu knihu, zaregistrovat se na internetových stránkách a odpovědět na kontrolní otázky, není nic těžkého.
Registrace je nutná z toho důvodu, že si organizátoři tohoto projektu ověří, že opravdu studujete na té škole, kterou jste uvedli a nejste např. nějaký vysokoškolák, který se za účelem pomoci dopouští podvodu.
Projekt je unikátní díky tomu, že jsou do něho zařazeny knihy, které nepatří pouze do klasické literatury, ale jsou do něho zapojeny i knihy u mládeže velmi populární. Např. Eragon, Harry Potter, Nesnesitelná lehkost bytí, Hraničářův učeň, Medvídek Pú, Cipísek, Čarovná zima, ... Samozřejmě jsou knihy rozděleny do tří kategorií. Knihy, které jsou určeny pro žáky 1.-5. třídy, 6.-9. třídy a třetí kategorie je určena studentům středních škol.
Pomocí projektu "Čtení pomáhá" je ročně rozděleno 10 milionů korun na dobročinné účely. O tom, kdo peníze obdrží rozhodují čtenáři, kteří se do tohoto projektu zapojili. Partnery tohoto projektu jsou: Česká televize, MF DNES, Lidové noviny, iDnes.cz, Lidovky.cz, Frekvence 1, Evropa 2.
Více informací naleznete na webových stránkách http://www.ctenipomaha.cz/. Já sama jsem do tohoto projektu zapojena již delší dobu. Doufám, že nejste lhostejní a alespoň někdo z Vás se rozhodne projekt podpořit. Nebojte se je to úplně snané a registrace vám nezabere víc času než 10 minut.

Jdeme dál

2. září 2012 v 17:46 | Lucy
Dnes Vám chci vyprávět příběh svojí nové kamarádky. Je to asi 5 letá vážně nemocná holčička a já se rozhodla tento článek věnovat jí. Tato holčička trpí Encefalopatií. Encefalopatie je nezánetlivé onemocnění mozku.
Anežka již prodělala 73 různých vyšetření. Její stav byl opravdu vážný. Teprve ve dvou letech lékaři zjistili toto vzácné onemocnění. Pro její rodiče to byl šok. Dívali se na svoje malé miminko a nevěřili skutečnosti, že bych jejich malá holčička měla za pár let zemřít na velice vzácnou chorobu. Oba její rodiče na tom byly psychycky opravdu zle.
Její otec se po pár měsících psychicky zhroutil a dodnes dochází na terapie. Matka na tom zpočátku byla hůře. Dokonce musela být několik měsíců hospitalizovaná v psychiatrické léčebně. O Anežku se v té době starala její babička. Zpráva o Anežčině nemoci tvrdě zasáhla celou rodinu.
Pro všechny lékaře zde byl jeden velký otazník. Kde se tak malá holčička nakazila takhle zákeřnou chorobou? Na tuto otázku lékaři odpověď doposud neznají. Ovšem co se od té doby změnilo, je postoj jejích rodičů k nemoci.
Malá holčička i přesto, že trpí nesnesitelnými bolestmi hlavy a častou nevolností, je velice statečná. A když jsem se s ní potkala na nemocniční chodbě asi po 8 měsících se na mě poprvé usmála. Když jsem poprvé mluvila s paní Magdou a panem Štěpánem F. opravdu moc mě to dojalo. A rozhodla jsem se tedy, že takovýto příběh musím vyprávět dál. Anežka je již 2 měsíce odkázána na invalidní vozík.
Z počátku jí lékaři nedávali příliš velkou naději na to, že by se dožila 20 let. Dnes je již diagnoza jiná. Podle lékařů by se Anežka mohla dožít až 50 let. A to je vzhledem k její nemoci vysoký věk. Může za náhlé zlepšení Anežčina zdravotního stavu náhoda nebo snad pozitivní přístup rodičů? Kdo ví? Jedno je jisté: Anežka se nevzdává a vždy si najde důvod k úsměvu. Její rodiče si razí heslo: " My se nevzdáváme, my jdeme dál". Proto přeji hodně štěstí. snad v nejbližší době lékaři najdou lék na tuto zákeřnou chorobu a moje malá kamarádka se vyléčí.
 


Cyklistický výlet po Vysočině

12. srpna 2012 v 13:36 | Lucy
Nedávno jsem prožila pár celkem náročných, ale přesto vydařených dní. Ale aby bylo jasné o co se jedná, začnu od začátku. Já a dalších pár přátel jsme vyrazili na kola. Jsme taková menší parta nadšenců, pro které není těžké snad cokoliv. I ta nejzapeklitější situace musí mít řešení. Ale abych se držela tématu. Rozhodli jsme se pro 4 denní výlet na kole a jelikož já sice nemám dobrý orientační smysl, ale zvládám dobře jakékoliv plánování. Všichni se shodli, že bude nejlepší, když cestu naplánuji já. Plán i cíl naší cesty jsem sestavila a předala to jednomu "kamarádovi", aby si to prostudoval. Asi o 2 dny později jsme se rozhodli vyrazit na cestu. První den šel přesně podle plánu. Vše časově vycházelo. A jelikož na první den nebyla zvolena náročná cesta, dorazili jsme do cíle dokonce s předstihem. Rozhodli jsme se proto, že si ještě vyjdeme na procházku do lesa. Zde jsme nasbírali pár hub, takže jsme museli změnit i předem naplánovanou večeři. Ale nikdo nebyl proti. Den jsme si tedy pořádně užili. Ale následující den se se mnou už téměř nikdo nechtěl bavit. Většina mých přátel šla spát poněkud později, proto nebyli zrovna nadšení, když jsem všechny vzbudila asi 3 hodiny po půlnoci. Nicméně jsme se nasnídali a vyrazili na cestu. Snídaně už byla předem připravená, protože já jsem vstávala o hodinu dříve než všichni ostatní. (Já se stáváním neměla problém, protože jsem si šla lehnout už v 8:00 h). Ale naše úsilí se nakonec vyplatilo. V 10:53 hodin jsme dorazili do mezicíle. Dali jsme si výborný oběd. a pak se až do 15:00 hodiny koupali, hráli plážový volejbal a procházeli se nádhernou krajinou. Poté jsme se sbalili a vyrazili zdolat ještě 50 km. náročný terén jsme překonali až po několika hodinovém úsilí. Po cestě jsme stihli navštívit ještě pár památek a poutních míst. Po příjezdu do našeho campu jsme se navečeřili a vyrazili k nedalekému rybníku. Pořádně si užli noční koupání. Bohužel jsme byli poněkud více hluční a podařilo se nám vzbudit i naše nové sousedy. To se ví zrovna nadšení nebyli. Nakonec se ukázalo, že jsou to moc prima lidé.Takže pak jsme si další 2 hodiny povídali u ohně a stihli jsme i noční vodní bitvu. Zjistili jsme, že mají stejný cíl jako my, ale malinko jiný časový plán. Proto jsme hledali kompromisy, abychom se další den mohli na cestu vydat společně. Další 2 dny byly doslova pohádka. Já jsem jela ve předu výpravy asi s 19. letým Kubou a naším znalcem trasy Martinem. A nouze nebyla ani o vtípky. Jelikož jsme se my mladší spřátelily s klukama a Magdou, rozhodli jsme se trávit společně, co nejvíce času. Večer jsme si vyprávěli strašidelné historky, hráli si a smáli se jako malé děti. Poslední společný večer jsme uspořádali improvizovanou rozlučkovou párty. Vyměnili jsme si čísla mobilních telefonů a do teď a doufám ještě mnohem déle budeme spolu v kontaktu.

Mapy s vyznačením nejzajímavějších úseků naší cesty:


Sedlec - Prčice - Tábor - Výškový profil

Další články


Kam dál